PROČ JE SEBELÁSKA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

Krásný den vám všem! Tenhle článek měl být původně ryze valentýnský, plný dojemných vyznání a lásky k druhým. Jenže mi pořád píšete, jak se těšíte na “článek o chlapech” (což popravdě moc nevím, co si pod tím vlastně představujete), takže jsem se rozhodla, že vám napíšu o lásce z trochu jiného pohledu. A konečně vám taky vysvětlím, proč už neexistuje pan K.

Za svůj letitý život jsem zjistila jednu zásadní věc: čím větší mindráky máte, tím větší hajzlíky přitahujete. Platí tu 100% přímá úměra. Proto je tak zatraceně důležité mít rád především sama sebe. Vážit si sabe samých, chválit se, být vděčná za to, co je na nás krásné (nebo aspoň ještě funkční 🙂 ). Jinak se z toho začarovaného kruhu nikdy nedostanete!

Věřte mi, vím, o čem mluvím. Celý život s sebou vláčím jeden obrovský mindrák, o kterém vám nejsem schopná napsat. Přátelé o něm ví, na veřejnosti jsem o něm mluvila 2x, ale myslím si, že mojí milované mamince, které se to také týká, to ani jednou neudělalo moc dobře. Prostě mi v tomhle případě musíte věřit, že to není žádná prkotina a celý svůj život jsem trpěla pocitem nedostatečnosti. A víte, co jsem ve svém arzenálu partnerů měla? Násilníka, mlátičku, 2 alkoholiky… No jak říkám, co jiného jsem si zasloužila, když jsem si sama sebe vážila přibližně stejně, jako hadru na holi?

A poslední z výčtu byl pan K., který rozšířil moje portfólio šílenců o další charakterovou vadu – chorobnou žárlivost. Já jsem nikdy nežárlila. Přijde mi to jako naprosto zbytečná emoce. Když někdo chce zahnout, zahne stejně, ať se stavíte třeba na hlavu. Takže jediné, co musíte udělat, je, snažit se být v jakémkoli vztahu tou nejlepší verzí sebe samé. A když vám zahne i přesto, je to pitomec, který si vaší lásku vůbec nezaslouží!

Protože jsem se žárlivým chlapem nikdy neměla co do činění, vůbec jsem nerozpoznala, jak vážná nemoc to je. Když mi první žárlivé scénky dokázal udělat po telefonu ještě před tím, než jsme se vůbec poprvé viděli naživo, přišlo mi to vlastně roztomilé. Pak jsme se konečně viděli a scénky se zdvojnásobily. Najednou to bylo roztomilé míň a míň. Po půl roce už mi to začalo vyloženě lézt na nervy. Za rok už mi to bylo jedno… a to byla konečná. Rok a půl mi trvalo, než jsem si přiznala, že chyba OPRAVDU NENÍ na mojí straně, že patologická žárlivost je fakt nemoc, ze které mu nepomůže ani to, když budu 24/7 přivázaná v ložnici k topení.

Takhle v jednom odstavci to zní, jako by to byla brnkačka. Ale věřte mi, že z většiny času, který jsme spolu trávili, jsem buď brečela, nebo se snažila vysvětlovat, nebo dokazovat, že se něco nestalo (což se fakt dokazuje blbě 🙂 ). Zvládnul mě tak rozložit, že jsem pochybovala o sobě samé, o tom, jestli nakonec opravdu není chyba ve mě. Dokonce mi pak nepřišlo vůbec divné, když jsem zjistila, že mi napíchnul telefon a nechal mě hlídat, jestli skutečně těch 12 hodin sedím v kanceláři a kdo tam za mnou chodí.

Takhle v jednom odstavci to zní, jako by to byla brnkačka. Ale věřte mi, že z většiny času, který jsme spolu trávili, jsem buď brečela, nebo se snažila vysvětlovat, nebo dokazovat, že se něco nestalo (což se fakt dokazuje blbě 🙂 ). Zvládnul mě tak rozložit, že jsem pochybovala o sobě samé, o tom, jestli nakonec opravdu není chyba ve mě. Dokonce mi pak nepřišlo vůbec divné, když jsem zjistila, že mi napíchnul telefon a nechal mě hlídat, jestli skutečně těch 12 hodin sedím v kanceláři a kdo tam za mnou chodí.

A pak jeden den ráno jsem se na sebe podívala do zrcadla a nevěřila vlastním očím. Najednou jsem úplně čistě viděla, že tohle nejsem já, kterou jsem chtěla vždycky být. Že si zkrátka nevážím sama sebe. A okamžitě jsem se rozhodla a začala jednat. Hned ten den jsme se rozešli, já přežila ještě další 3 týdny teroru, než opravdu opustil byt i republiku. Jsem si jistá, že tohle není jen můj příběh, že podobné variace vztahů měla spousta z vás. Takže vám určitě nemusím popisovat, jak opojný pocit je, když se zase můžete volně nadechnout. Když si opět můžete vážit sebe samé. Když se zbavíte toxického vztahu, který vás už dávno nečiní šťastnou, ale setrváváte v něm z úplně špatných důvodů (zvyk, neschopnost být sama…).

A tím se vracím na úplný začátek článku a apeluju na vás: ZAMILUJTE SE SAMY DO SEBE! Jste úžasné, lidské, vnímavé, citlivé, obětavé, empatické! Tohle nejsou jen tak nějaké utěšující kecy, já to VÍM, že takové jste. Protože čtete můj blog. Protože já čtu vaše komentáře. Protože jsem si s vámi velmi blízká, byť s některými z vás jen virtuálně.

Jasně, jasně, já vím, jak sebeláska a sebedůvěra je pro většinu žen téměř nadlidský úkol! Je to tím, že u lásky k dětem nebo k partnerovi nám pomáhají hormony. Ale k lásce k sobě samotným nám nepomáhá žádná taková emoční berlička, na té musíte makat od úplného začátku a úplně samy. Proto jsem se rozhodla, že o svátek sv. Valentýna, jako patrona zamilovaných, tentokrát oslavím lásku k sobě samé. Že oslavím cestu, kterou jsem ušla, svou vnitřní sílu, která mi pomohla se dostat z prokletí “debil – blbeček – debil – blbeček, jen támhle vzadu v poslední lavici, jediná výjimka, sedí dva blbečkové vedle sebe.” 😉

Jestli chcete, pojďme to oslavit společně. Protože jestli tohle není důvod k bublinkám, jahodám v čokoládě a přípitku, tak už teda vážně nevím, co je. A samozřejmě, jestli to pro vás nebude moc osobní, podělte se se mnou a ostatními čtenářkami o své názory a zkušenosti. Občas pomůže i vědomí, že v tom nejste sama.
Mějte nádherný den a NIKDY si nepřestaňte vážit sebe sama!!!

Xo, Vaše

podpis_ja-1
Mé obrovské díky za zapůjčení rekvizit na focení patří: Aničce z Choco Fleurs za ty fenomenální jahody v čokoládě, květinářství Cool Flowers za nádherné kytice a francouzskému pekařství Petite France za makronky a všechny ty dorty, které se na fotky ani nedostaly, protože jsem je vdechla dřív, než jsem sundala krytku z objektivu :-).