Podcast 8: Jaké to je, pracovat v módním časopise

Abych to vzala popořadě, za svůj život jsem pracovala v tolika časopisech, že už si většinu ani nepamatuju. A to i proto, že většina z nich už neexistuje. Ale stejně budete chtít slyšet nejvíc o tom, jaké to, pracovat v Elle.

Než jsem se tam ale dostala, začínala jsem úplně někde jinde…

Ještě mi nebylo ani pětadvacet a začala jsem pracovat jako módní a kosmetická redaktorka v časopisu Žena a život. To bylo v době, kdy Žena začínala na českém trhu a ať se snažím jak se snažím, zaboha si nemůžu vzpomenout, jak jsem se k tomu dostala. Ale myslím si, že to bylo na obyčejný inzerát, který jsem někde viděla. Nebo mě možná někdo doporučil, už fakt nevím, to bych vám lhala.

Takže jsem přestala dělat styling na natáčení reklam a vrhla se do časáku a do studia. Od 7.30 do 6 jsem seděla ve škole a když šli spolužáci po přednáškách na pivo, já hnala do redakce, kde jsem seděla do půlnoci a připravovala články, hledala fotky, produkovala focení módních editorialů atd. Vydržela jsem to skoro dva roky. 

Pak ve škole zjistili, že kvůli práci nemám spoustu povinných zkoušek a než mě stihli vyhodit, odešla jsem sama.

Žila jsem v Praze, v pronajatém pidibytě, měla jsem psa, rozdrkocané auto, ale tohle všechno jsem musela platit ze svého. Protože rodiče by sice pro mě udělali cokoli, ale peníze mi dávat nemohli, neměli z čeho. 

Takhle začala moje dráha profesionální redaktorky v časopise. Pro mnoho z vás sice Žena a život není zas tak módní časopis, ale já jsem tenkrát vymýšlela fantastická focení na úžasných místech. Jako jedni z prvních jsme vyrazili v srpnu fotit zimní módu na ledovec. V zimě jsme jezdili fotit plavky k moři. Takhle se to v časopisech dělá pořád. Musíte mít věci připravené aspoň dva měsíce dopředu. Takže plavkový speciál v podstatě fotíte v lednu nebo v únoru a Vánoce zase v září. 

Nepamatuju si přesně tu časovou linku, nevím, jak dlouho jsem pracoval v Ženě, ani v Elle. Mně to přišlo jako pár týdnů, ale určitě to bylo několik let . Každopádně, od někoho jsem se doslechla, že v časopise Maxim (to byla taková vtipná Elle pro pány) hledají produkční. Moje kamarádka z té doby produkční dělala a po práci v časopise moc toužila. Tak jsem se jí zmínila a ona, asi na oplátku, mi zadala styling při prvním svém focení. A nebylo to nic menšího než titulní stránka Maximu se Simonou Krainovou. 

Rvala jsem jí do latexového oblečku zdravotní sestřičky, který jsem si půjčila v sex shopu (ó bóže, jak já se tam styděla) a vycpávala jí dekolt natrhanou vatou. 

Teď asi kroutíte očima, ale uvědomte si, že to je dvacet let zpátky a tenkrát to bylo neuvěřitelně odvážné a provokativní. Ten cover sklidil takový úspěch, že mi pár dnů na to zavolala přímo šéfredaktorka Elle a pozvala mě do redakce na schůzku.

Myslela jsem si, že chce, abych stylovala nějaké focení pro ně, ale to, co mi řekla, mi vyrazilo dech. Nabídla mi práci už ve druhé větě. A ne jako stylistka na volné noze, která pro ně občas něco nastyluje, ale rovnou jako módní redaktorka!

Doteď netuším, jak se dozvěděla, že kromě stylingu dokážu i psát. Netuším, kde vzala tu jistotu, že to zvládnu. Ale vím, že jí za tuhle příležitost a důvěru nikdy nepřestanu být vděčná.

Dala jsem výpověď v Ženě a hrdě nastoupila v Elle. A teď nastává čas, kdy vám zbořím všechny iluze o tom, jak vypadá práce v takovém časopise.

Rovnou vám řeknu, že jestli jste viděli film Ďábel nosí Pradu, tak v českých časopisech je to úplně…. jiné. Teda ne, úplně jiné, ale nejvíc jiné, jak si jen dokážete představit.

Nejsou tady místnosti plné bot a oblečení, které vám s radostí posílají módní značky a návrháři a vy si můžete vybírat ze všech kolekcí, co jich na světě je. Nejsou tady rozpočty na focení, které by vůbec stály za zmínku. A rozhodně tu nejsou takové platy. 

Budu vám vyprávět o mojí zkušenosti staré víc než 10 let, ale věřte mi, že teď je ta situace ještě MNOHEM HORŠÍ.

Za mých časů byla Elle v soukromých rukách nakladatele, který se samozřejmě zodpovídal francouzské edici, které do Čech licenci na vydávání udělila. Ale pořád to byl jeho časák. Jeho peníze a jeho vize. 

Ať jsem přišla se sebebláznivějším nápadem, když jsem ho tím dokázala nadchnout, projekt se zrealizoval, i kdyby měl stát majlant a zabrat půl roku. Tehdejší vydavatel i šéfredaktorka pro ten časopis dýchali. Rozuměli trhu a hlavně, měli styl a vkus. A to se neuvěřitelně kladně odráželo nejen v podmínkách, ve kterých jsme pracovali, ale hlavně na výsledcích práce. 

Největší tragédií je, že módním časopisům v podstatě “velí” lidé, kteří nemají ani špetku vkusu, nebo nedej bože stylu. Jsou to tabulkáři, kteří musí svým šéfům vykazovat, kolik toho ušetřili. Takže jestli chcete pracovat v módním časopise, připravte se na to, že váš nástupní plat bude 18 tisíc hrubého! Což je přesně o polovinu míň, než když nastoupíte třeba po ekonomce do nějaké velké korporátní firmy. A s tímhle “nástupním” platem budete muset vyjít zhruba tak rok až dva. A teď si nevymýšlím, takhle to opravdu je!

Za dobu mého módního redaktorování se na pozici šéfredaktorky vystřídaly už 3 šéfredaktorky a šlo to od desíti k pěti. Ta, která mě najímala, byla výji n mečná, rozuměla módě i kosmetice a její následovnice rozuměli jen dekoru nebo vaření. Až mi došla trpělivost a požádala jsem tehdejší šéfredaktorku, jestli by se mnou mohla jít na schůzku s vydavatelem.

Doteď nechápu, kde se ve mě vzala ta drzost, ale prostě jsem musela něco říct. Prohlásila jsem, že mě přítomná šéfredaktorka ví o módě pěkné prd a nutí mě psát o botách značky Camper, protože jsou nejstylovější na světě, s čímž nejen nesouhlasím, ale zvedá se mi z nich žaludek. 

Jestli ty jejich boty znáte, tak mě určitě chápete.

Když jsem dokončila svou připravenou řeč, vydavatel prohlásil, že vždycky bude stát za šéfredaktorkou a že mám padáka. Chvíli jsme na sebe hulákali, on mi stylově hrozil, že mi nechá přejet psy, já na něj řvala, že za půl roku mi zavolá a bude mě prosit, abych se vrátila. A že já se nechám přemluvit a vrátím se, ale za dvakrát vyšší plat. Vysmál se mi do očí a tak skončila moje kariéra v Elle.

Aspoň jsem si to v té době myslela. 

Jak asi tušíte, tohle se může stát jen ve filmu a pak mě – přesně za půl roku mi totiž zavolala nejbližší spolupracovnice onoho vydavatele a sdělila mi, že on mi vzkazuje, že jsem měla pravdu a jestli se můžu vrátit za podmínek, které jsem si tenkrát určila. 

Už jsme se s ním o tom nikdy nebavili. Sice mi nezavolal osobně, ale i tohle gesto bylo uznání jeho “porážky” a já si ho za to vážila.

Nastoupila jsem zpátky jako ředitelka módy a měla na starosti všechny módní stránky v Elle (přibližně 180 stránek každé číslo), které byly zcela nezávislé na šéfredaktorce i na zbytku časopisu.

Jezdila jsem do Paříže na přehlídky nebo vyzvedávat haute couture šaty v těch nejznámějších módních domech. Fotili jsme ve všech koutech světa. A uvědomte si, že to bylo všechno v době, kdy Facebook mělo asi 5 lidí v Čechách a instagram nebo blogy neexistovaly. Zažila jsem doby, kdy neexistovaly digitální foťáky, ale fotilo se na klasický film. Kdy retuše byly tak šíleně drahé, že všechno muselo být perfektní už při prvním zmáčknutí spouště, protože žádná šance na opravu nebyla. Tohle všechno mě vycepovalo tak, že mě nástup online světa nepřekvapil v nedbalkách.

Tím vším jsem chtěla říct, že práce v Elle byla TENKRÁT překrásná. Práce v módních magazínech teď je jen pro někoho, kdo si potřebuje vyhonit ego při mávání titulem časopisu, nebo pro někoho, kdo tu práci opravdu miluje, ale zároveň má movitého partnera nebo rodiče, kteří ho živí. Věřte mi, přesně takhle to je. 

Ten obrovský propad mezi prací v časopise za mých časů a teď je dílem právě onlinu. Za mě internet sice existoval, ale mohla ho používat jen NASA. Teď už máte všechny informace i fotky dostupné okamžitě a ZADARMO. Protože než se časopis připraví, vytiskne a dostane k vám do rukou, trvá to dva měsíce. Koho zajímá nová hype značka nebo přehlídka po 2 měsících, když se o ní může dozvědět za 2 minuty?

Doufám, že vám moje tipy pomůžou k vaší vysněné kariéře a pamatujte si, že ničeho nedosáhnete bez toho, aniž byste něco obětovali. Držím vám palce a děkuju vám všem, že jste si tenhle díl dočetli až sem.

S láskou

vaše

KOMENTÁŘE +

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

chci vědět, co mám dneska vědět ;-)

Tomu neuvěříte!

Nejsem žádná Jolanda, ale na každý den v měsíci pro vás mám jednu větu, která sedne jako p*** na hrnec. 

NEJLEPŠÍ SLEVOVÉ KÓDY

tohle nosím

TOHLE UŽÍVÁM

TÍMHLE FOTÍM

01

02

03

Co patří do základů šatníku, kde to přesně sehnat (a nepřijít při tom na buben).

*Ano, chci zůstat na mailing listu a mít všechno z první ruky.

Základy šatníku pro všechny boss babes

Artboard 3

TOHLE NUTNĚ POTŘEBUJU

na stránkách mé Školy stylu. Jsem Alenka Šafratová a jen s maturitou a nekonečnou energií jsem pracovala jako stylistka na volné noze, módní redaktorka v Ženě
a život a ředitelka módy v Elle. Teď, s dvacetiletou praxí, učím ženy, jak najít svůj styl v oblékání i v životě. 

O MNĚ

BLOG

PODCAST

KONTAKT

PRONÁJEM

ODEBÍRAT EMAILY

SPOLUPRÁCE

KURZY

jste tady správně!

MOJE MILÉ,

@skolastylu

ZÁKONNÁ UJEDNÁNÍ

|

práva vyhrazena

|

© škola stylu 2020